Chromatic, big beat s příchutí hříchu mládí - část první: Jak to začalo

V několika předchozích článcích jsem se zmiňoval o několika přátelích, jednom zvukaři a muzikantech. Moji blízcí se divili, proč jsem nenapsal, o kterou kapelu se jednalo. Původně jsem si chtěl ponechat něco ze svých vzpomínek pro sebe a tak jsem se tomuto tématu vyhýbal, ale teď si říkám, napiš to, dokud si alespoň část vzpomínek vybavuješ, hosip je holt na pochodu.

O působení ve svém první kapele se zmiňovat nebudu a skočím v čase do svých 18-ti let.

V té době jsem vedl pionýrský oddíl v mém bydlišti v Podivíně. Říká se, že v patnácti jsou všichni kluci stejní, ale na dva z nich nemůžu a nechci zapomenout. Později se z nich stali moji nejlepší kamarádi a přátelé. Jako pionýrský vedoucí jsem se moc neosvědčil, protože jsem odmítal nosit stejnokroj a politické aktuality, předepsané stanovami, jsem považoval za úplnou pitomost. Raději jsem se svým oddílem chodil do lesa nebo s nimi debatoval o umění a kultuře. Část kluků to nebavilo, takže si nosili kopací míč a hráli fotbal, ale se zbytkem jsme si vcelku dobře rozuměli. Takto jsem zaujal i Mildu Kučeru a Jirku Němečka. S Jirkou, který chodil na Gymnásium do Břeclavi stejně jako já, jsme našli společnou řeč. Já jsem byl zastáncem avantgardy, moje obrazy i básně o tom jasně vypovídaly. Hudba, kterou jsem při "tvorbě svých děl" poslouchal, přiváděla Jirku nezřídka k šílenství, jenže rozdílnost názorů, nás paradoxně velmi sblížila. Byl jsem zvyklý, že moji kamarádi přicházeli, kdy se jim zachtělo, a když viděli, že maluji, poslouchali hudbu, kterou jsem si k malování pouštěl, mlčeli, nechávali mě malovat. Když je to přestalo bavit, mlčky odcházeli. I Jirka se mezi ně zařadil, jenže moc nemlčel, rád o mých obrazech nahlas přemýšlel. Často se mnou vášnivě o mých myšlenkách i tvorbě debatoval. Nejvíce ho dráždila moje milá hudba: "Ježíšmarjá, pusť něco jiného nebo chytnu epileptický záchvat, to se opravdu nedá poslouchat!" Se zármutkem v duši jsem sundal z gramofonu Jazz celulu s mým milovaným Laco Deczim a pustil stravitelnější muziku.

Před prvním koncertem jsem byl také představen kapele a ujal se úlohy pomáhat technikům. Nóóó, technikům je silné slovo, jednalo se o jednoho vlastníka čtyř světel, popropojovaných změtí kabelů. Svítilo to jak na dušičky hřbitov. Světlo žádné, ale za to barvy se blížili bílé. Filtry na reflektorech byli tak propálené, že tvořily pouhý dojem barevnosti. Světelný pult tvořila deska z překližky a v ní vyvrtané otvory na páčkové vypínače, ke kterým byly "nasopleny" kabely k jednotlivým reflektorům. Když jsem to uviděl, jímala mě hrůza, majitel "světelného parku" občas dostal kopanec od elektrického proudu. Musel jsem zakročit. "Prosím tě, nech mě ty kabely aspoň pořádně naletovat a odizolovat!" lamentoval jsem. To byl můj první technický zásah do techniky u skupiny Chromatic. "Světelný pult" jsem odpojil od zásuvky a milého technika jsem poučil, ať ten kabel drží v ruce, aby někoho nenapadlo zastrčit jej zpátky do zásuvky. Od svých 10-ti let jsem chodil do Svazarmu do elektronického kroužku a znalosti, jak slaboproudu, tak rozvodů 240V, jsem měl na velmi dobré úrovni. Byl jsem zvyklý izolaci odstraňovat pomocí předních zubů, proto ta starost o napájecí kabel "světelného pultu". Periferně jsem uviděl, jak kolega napájecí šňůru, přes můj výslovný zákaz, strčil do zásuvky. Chytil jsem ránu do úst od elektřiny a kamarád zase od mé levičky. Ta automaticky vystřelila na bradu kolegy, který zůstal ležet na zemi a ukazoval nám čísla svých bot. Od té doby mě poslouchal na slovo. Zábava tehdy dopadla nad očekávání skvěle, sál byl nabitý k prasknutí, lidi se bavili víc, než jsme čekali.

S Jirkou jsme si dobře rozuměli, a proto jsme se vždy po vystoupení scházeli, abychom rozebrali, co se podařilo a co je třeba zlepšit. Po zmíněné zábavě jsme seděli i s Milošem a probrali velký úspěch a kladný ohlas publika. Hudbu jsem tehdy nehodnotil nebo jenom rámcově, ale neexistující scéna, bídné osvětlení mé zdrcující kritice neušli. Jirka mě poslouchal, kýval souhlasně hlavou. Miloš se mnou také souhlasil, ale řešení bídného stavu techniky rozlouskl šalamounsky kapelník Jirka: "Máš pravdu, postav pořádná světla, ať nemáš co kritizovat!" Tehdy jsme se stali triumvirátem Chromaticu, hybnou silou nejslavnější "zábavové" kapely 80-tých let na Břeclavsku. Na naše časté porady, vzpomínám dodnes. Vášnivě jsme se na nich přeli o spoustě věcí týkajících se kapely. Přes divoké hádky jsme se nikdy na sebe nezlobili, věděli jsme, že nám všem jde o jednu věc - o naši kapelu.

Mého úkolu, vytvořit výtvarnou tvář Chromaticu, jsem se ujal okamžitě. Postupně jsem vytvořil znak a také naše jednoznačně identifikovatelné písmo. Plakáty jsme prozatím šmudlali s Jirkou sami, ale bylo jasné, že se musí najít jiné řešení. Později, když jsem nastoupil do svého prvního povolání na Středisko geodézie v Břeclavi, jsem dostal od vedoucího povolení tisknout plakáty na podnikovém OCÉčku. Naše plakáty byly nápadité, jednalo se vlastně o obrazy s názvem kapely. Přítrž svobodě ve výtvarném provedení plakátů učinil až zákaz OVKSČ, dovolil jsem si na plakát mimo oblíbené pavouky a moji tehdejší modelku Lenku, nakreslit šibenici. Na OV si pozvali zástupce zřizovatele naší kapely, který musel slíbit, že obrazy na plakátech nebudou a že nechá vytisknout tehdy běžné plakáty, kde bude pouze text. I můj dřívější šéf dostal co proto, ale jako člen vedení OV se nás zastal, že nejsme žádní zločinci a že na tom sám nic vadného nevidí, ale ustoupit musel. Úkol na návrh plakátu jsem splnil, na plakátu nebylo nic než název kapely a náš znak. Náš zřizovatel - Sdružený klub pracujících (později Dům kultury ROH) nechal plakáty vytisknout, ale zase bylo zle. Musel jsem na okres za příslušným úředníkem i se zástupcem zřizovatele panem Reichmanem a dostávali jsme špángle. Jak to, že je na plakátu znak, když na plakátě může být jen text a hlavně co je to za písmo. Na plakátech mělo být pouze technické písmo, které bylo schváleno - úředník mával tlustou bichlí s typy písem. Namítal jsem, že naše písmo sice není v žádném sborníku, ale ničemu nemůže uškodit. Úředník se nedal, řval jak na lesy, až pan Reichman ztratil svou jinak božskou trpělivost. Řekl, že je vytištěno několik tisíc plakátů a on si nevezme na zodpovědnost, aby se promrhali peníze za tisk. Jakmile se zásoba plakátů vyčerpá, natisknou se nové podle požadavků okresu. Za dveřmi se na mě usmál: "S blbcem se nemá smysl hádat, odsouhlasil nám používání plakátů? Odsouhlasil!" Další dotisky byly opět podle mého námětu, okresu již se nikdo neptal. Nakonec jak by na OV zjistili, že byl proveden nějaký dotisk? Od té doby až do konce Chromaticu jsme používali moje plakáty.

Příště vám milý čtenáři napíši něco o naší technice. (čtěte zde)


Metoděj Skřeček - mistr zvuku


Článek ke stažení ve formátu PDF


zpět na výpis článků   |   zpět na úvodní stránku